Siberian husky Forjana® kennel Příběh 1.
Forjana chovatelská stanice psů plemene sibiřský husky píše své příběhy. Příběh o tom jak jsem našla zalíbení ve psech.
V devadesátých letech jsem snad neměla ani ponětí, že existují čistokrevní psi. V dětství jsem sice měla kamarádku, která pořád toužila po nějakem psovi. Měla plno psích atlasů a mně se tehdy líbil jen husky. To bylo plemeno u nás neznámé. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, že bych někdy měla psy.
Když mi dospívala dcera, která věčně nějakého psa tahala do bytu, jsem se rozhodla, že jí pořídím fenu na chov. Chtěla jsem, aby měla nějaké starosti a ne lumpárny jaké provázejí dospívání. Dcera chtěla vlčáka, tak jsme koupily fenku z pohraniční stráže Ritu, které tragicky umřel pán. Rita měla 2 roky a byla pěkně ostrá. Sice k nám byla hodná, ale nesměl k nám nikdo přijít. Měly jsme velkou zahradu, kde jsme jí vytvořily domov. Brzy začala hárat, tak s ní šla dcera za ženichem. Nakryla ji 3x, takže úspěch byl zaručen. Narodilo se jí 12 štěňat, byly moc pěkné a polovina z nich byly čistě černé. To byla tehdy celkem velká vzácnost, tak jsme je dobře prodaly.
Za tyto peníze jsme si koupily dospělou zbonitovanou fenu sibiřské husky Betty Igarka.Neměla jsem ani páru o papírovém chovu, ale říkala jsem si, že nějak se začít musí. Nakoupily jsme literaturu a obě jsme studovaly o psech. Brzy Betty začala hárat, tak jsme jí přes inzerát našly psa Ayvika Akalaski. Majitelka nás tehdy zasvětila do administrativy týkající se chovu.Betty se nakryla a zabřezla. Byla s Ritou oddělená, ale bohužel dostaly se k sobě. To byla nejstrašnější rvačka, kterou jsem kdy prožila i když později jich bylo také dost.
Při rvačce jsem byla zraněná na ruce a na prsu, což později mělo pro mě dost těžké následky. Po tomto incidentu jsme musely dát Ritu pryč, neboť toto nebezpečí hrozilo stále a nechtěla jsem mít feny zavřené a pouštět je po jedné. Vzali si ji lidi na hlídání, v čemž se Rita vyžívala.
Pak Betty porodila hororově 9 štěňat o které byl celkem zájem, takže se prodaly a koupila jsem fundlačku. Napadlo mě to tak, že jsem byla v Brně na výstavě a o novofundlanďačku jsem zakopla. Strašně se mi líbila, hlavně ta jejich povaha kliďase, kterého nic nerozhází. Hned za týden jsem sehnala pětiměsíční fenku Dorku.
Ovšem ta od kliďase měla trošku daleko. Později jsem pochopila proč ji nikdo nechtěl jako malou. Tak tvrdohlavého psa jsem neviděla. Dcera si ji vzala do parády a později se s ní dalo vyjít. Jen se taky ráda rvala. To už jsem pak řešila tak, že jsem jí na zahradě dávala náhubek. S ním byla jako beránek. Po pár měsících od rvačky se mi udělal nádor na prsu a musel jít ven. Tenkrát mě doktoři před operací tak vystrašili, tím že je to zhoubný nádor. Pak když jsem usínala při narkóze, myslela jsem na to, co bude když tu nebudu. Děti už se o sebe snad postarají, byly skoro dospělí, měly tu otce a babičky. ale co bude s mýma psama.
Co Bettynka? Neměla jsem představu, co s ní bude. A nezbedná Dorka tu nikdo nebude chtít ! Při té hrůze jsem se z operace vzbudila za dva dny, s tím že jsem měla zástavu srdce při operaci. Jen si pamatuji, jak jsem plula nad sebou a dívala se na sebe zezhora. Tento zážitek navždy změnil můj život a dodnes tvrdím, že jsem tu zůstala jen díky mým psům.
A zůstaly mi v srdci navždy a pak několikrát v životě se mi opakovalo, že tu jsem jen díky nim a musím tu být pro ně. Pochopila jsem, že to byl osud, který mě přivedl ke psům ve vyšším věku, proto abych rychle nezestárla.
